Zprávy, články, názory, komentáře domů »

Pietní setkání u památníku II. odboje na Klárově

Pietní setkání u památníku II. odboje na Klárově

Bylo by dobré si alespoň uvědomit, že my dospělí dnes rozhodujeme o budoucím osudu svých dětí a vnoučat a ušlechtilé fráze a intelektuální slovní eskapády nic nevyřeší, pokud nezačneme rizika dnešní doby nazývat pravými jmény. Místo toho je většina politiků znepokojena a pobouřena nikoliv nad svou neschopností zabývat se potřebami svých občanů, ale nad tím, že zklamaní občané jim přestávají věřit a hledají, podobně jako v 30. letech, oporu u proroků jednoduchých rázných a často extrémních řešení.

Pietní setkání u památníku II. odboje na Klárově Pietní setkání u památníku II. odboje na Klárově Pietní setkání u památníku II. odboje na Klárově Pietní setkání u památníku II. odboje na Klárově

Vážení přátelé, dámy a pánové,

 zde na Klárově si u tohoto památníku hrůzy 2. světové války a naše oběti za svobodu národa v boji s nacistickými okupanty připomínáme od roku 2006 již po jedenácté. Včera jsem si proto zavzpomínal, co se za ty roky změnilo. Bohužel hodně a není to nic radostného.
 Při prvním setkání zde mne možná nejvíce zlobilo to, že jsme – a nejen vinou totalitního komunistického režimu – v předchozích obdobích věnovali málo pozornosti, respektu a úcty našim skutečným hrdinům II. odboje. Také mne zlobilo, že někteří historií nepolíbení hlupáci u nás, tehdy tvrdili, že jsme žádné hrdiny neměli...
Pokud se tehdy někdo z nás zmiňoval o varovném příkladu roku 1938 v Evropě či o tom, že nás začínají ohrožovat nová bezpečnostní rizika, tak tomu skoro nikdo nevěnoval pozornost u nás – a už vůbec někde jinde v Evropě. Ovšem dnes neochota poučit se z historie se stala doslova celoevropskou módou. Bohužel ohrožené české pohraničí z roku 1938 se jmenuje dnes Makedonie, Izrael, Belgie, Řecko... Tehdy jsme my byli zrazeni všemi, dnes zrazují všichni sami sebe. Evropa je plná velkých i malých Chamberleinů a Daladierů, kteří jsou na sebe stejně pyšní, že mazaně zachraňují mír zametáním problémů pod koberec a výrobou problémů jiných, ale žádného Winstona Churchilla však není vidět široko daleko...
Bylo by dobré si alespoň uvědomit, že my dospělí dnes rozhodujeme o budoucím osudu svých dětí a vnoučat a ušlechtilé fráze a intelektuální slovní eskapády nic nevyřeší, pokud nezačneme rizika dnešní doby nazývat pravými jmény. Místo toho je většina politiků znepokojena a pobouřena nikoliv nad svou neschopností zabývat se potřebami svých občanů, ale nad tím, že zklamaní občané jim přestávají věřit a hledají, podobně jako v 30. letech, oporu u proroků jednoduchých rázných a často extrémních řešení.
 Musím zde proto jen s hořkostí zopakovat to, co jsem zde říkal i loni: V našich rukou a v naší chuti neopakovat staré chyby teď leží i to, zda hrdinové, kterým byl postaven tento pomník, zemřeli zbytečně či nikoliv.